bubka42
Uvate
Platinum Boarder
| Prspevkov: 1126 |  |
Karma: 34
|
Re:Časopis "PAPOUŠCI" - 05/07/2008 06:00
Článok z Papoušci 4 / celý text
Ze zákulisí chovu agapornisů.
Proč a jak agapornisové žijí, milují, nesnášejí i útočí? Kdy je to jen pudové chování, kdy jen pře a kdy smrtící útok?
Svět těchto nádherných malých papoušků není jen harmonie, láska a něha, jako bychom se domnívali z jejich vzhledu a názvu "lovebirds". Čím víc dokáží "milovat", tím víc dokází i "nesnášet". Tato rozporuplnost patří k jejich povaze a pokud nahlédneme do zákulisí chovu, nebo jejich žití v přírodě, nalezneme zde i takové chování papouška "lovebirds", které by vyjádřil spíš i trochu tvrdý výraz "killbirds". A právě do tohoto zákulisí bych chtěla nechat nahlédnout chovatele, kteří se rozhodli tento druh chovat, aniž by měli možnost tyto zkušenosti znát. Tento můj pohled vychází ze zkušenosti pečlivého pozorování těchto papoušků v mém, ale i v jiných chovech a zbírání těhto poznatků.
Vše vychází právě z teritoriálností agapornisů, která u tak malého papouška je, řekla bych až neadekvátní, pokud lze takovým to výrazem meřit jejich vztah k prostředí. Tento vztah k prostředí, předmětům a druhům,si agapornisové vytváří v období dospívaní, ikdyž už již v mladším věku zde náznaky teritoriálnosti jsou. V období dospívaní a hledání si partnera se tento vztah stavá dominantním a mockrát povede až k nehezkým přím, nebo útokům,u kterých nejednou dojde i k usmrcení. Pokud jde jen o běžnou při, agapornisové si vzájemně hrozí zobáky jako kohouti s načepýřeným peřím a usměrňují se vzájemně kam který patří a co je jeho - vymezení si teritoria. Poté se ptáci usadí a "dohodnou" ve smyslu jejich hierarchie. Když ale dochází k zabití, nejedná se o souboj, který lze pozorovat u kohoutů, ale zde se mění jeden agapornis, nebo pár harmonizujících agapornisů na predátory a ůtočí promyšleně na vybraného jedince, s cílem zbavit se jej napořád. Takovému útoku předchází tiché napětí a rozestavení se útočícího páru - obklíčení, bez náznaku, že o útok půjde. Nejsou načepýření a ani nejeví náznak toho, co přijde. Poté se jeden z páru agapornisů vrhne nepřáteli na nohy a druhý je připraven uklovat jej ze zadu, mířením na krk a hlavu. Málokdy má napadený jedinec šanci přežít, snad jedině rychlým zásahem člověka, protože útočníka již nic nezastaví v dokonání tohoto činu. Tento útok nemusí být namířen jen vůči svému druhu, ale i vůči jiným druhům papoušků a to i větším. K tomuto je vede pud sebezáchovy, pač co jim překáží, nebo je nějakým způsobem ohrožuje, toho jsou nuceni se navždy zbavit. Útok je jejich obranou. Už i mládě agapornisa útočí na nohy jedince, který mu vadí. Pokud v i přírodě má své místo ve vybraném prostředí, nenechá si jej vzít.
Může chovatel toto chování ovlivnit? Teritoriálnost agapornisů není dána velkostí prostoru. Agapornisové dokáží harmonicky žít i ve více párech v jedné voliéře nebo kleci. Tím harmonickým žitím nemám na mysli zcela poklidné bytí, ale soužití bez smrtelných napadení, soužití, kde každý pár má své místo a kde jsou jenom běžné pře. Neznamená, že pokud je agapornis ve volné přírodě, nebo veliké prostorné voliéře, že by se choval bez příznaků teritoriálnosti a nesnášenlivosti, i když je to papoušek společenský. Zde jde spíš o to, z jakých chovů agapornisové pochází. Nákup a sestavení agapornisů do jedné ubykace je to , co může chovatel ovlivnit a minimalizovat tak ztráty na životech agapornisů. Nyní nemám na mysli druhy, ale stupeň socializace papouška a jeho následné chování vůči jiným. Snad nejhůř jsou na tom papoušci, kteří nebyli vychováni rodiči, ale byli dokrmeni uměle člověkem. Tito jsou věčně nespokojeni a ůtoční, a to i k milovanému druhu z vlastního páru. Dále se jedná o agapornisy přešlechtěné, neboli nevhodně křížené. Zde poté nastává řetězec agapornisů, kteří třeba i zahnízdí, ale mláďata napadají, škubou, nebo opouští. To samé pak lze předpokládat u jejich potomků. Na už i tak dost vystupňované chování má vliv i hladina hormónů. Klidný agapornis se najednou stáva až nepříčetným a je schopen uklovat na smrt. I agapornis, který byl pronásledován jiným, poté chovatelem zachráněn a přeložen do jiné voliery, se náhle může stát predátorem pro jiné. Není výjmkou útok na vlastní mláďata, kdy v jistém období svého věku se stávají překážkou pro další snůšku a rodiče tato mláďata mohou škubat i jinak napadat. U odchovu je nutno dbát na včasnou možnost mláďat osamostatnit se. Toto je další věc, kterou ovlivní právě chovatel.
Budky agapornisů by neměly být instalovány na hladké zdi bez větví nebo řebříčků, či mříží. Je to důležité pro období vyvádění mláďat. Mládě agapornisa vyváděného rodiči by mělo mít přirozenou možnost se včas osamostatňovat, čím je právě vycházení z budky přez den a vracení se zpět za doprovodu rodiče. Stává se, že mládě, pokud by byla budka instalována na hladké zdi, je svým způsobem uvězněno a nevyleze, pač by se do budky nemělo jak vrátit. Poté nemá šanci přirozeného odchodu a velké mládě je rodiči vyhozeno z budky v období zapeření, aniž by umělo samo jíst. Velká mláďata jsou někdy rodiči napadená a škubána, mnohokrát do krve. Přirozené vyvádění rodiči je ještě v období, kdy mláďata neumí létat a nejsou zcela zapeřena. Zdržují se v blízkosti budky a jíst se budou učit postupně. V období zapeření a osamostatnění budou schopna přežít a naleznou si své teritorium postupně a přirozeně, za přísné ochrany rodičů. Pokud by tuto možnost neměla, stanou se nepřipravenými vyhozená z budky a často okamžitě napadená jiným párem, nebo vlastními rodiči, pač neměli přirozenou cestu k naleznutí svého teritoria. Toto platí i u jiných teritoriálních druhů papoušků.
Souhrn.
Máme zde papouška, u kterého je více nežli u jiných druhů zaznamenána teritorialita, vyvolávající jeho pudový útok na nohy a krk jiných papoušků a pokuď k tomu přičetnem špatnou socializaci a možný hormonální výkyv, vzniká zde nebezpečí pro jiné jedince a páry.
Chovatel, který chce sestavit více párů, by neměl kupovat špatně socializované, nebo přešlechtěné papoušky. Pokuď je již ve volieře umístěn pár agapornisů a chceme přidat další, je nutno zcela změnit prostředí a zařízení klece, také i přidat více misek s krmením a vodou. Když dojde k úmrtí jednoho agapornise z páru, kde jsou i jiné páry, pro bezpečnost odebereme agapornisa, který již v páru není. Někdy se můžou zdát tato opatření zbytečná, ale pokuď zajistí bezpečí pro papoušky, stojí za to. Je radostí chovatele pozorovat harmonický a milující pár agapornisů, ktreří si vzájemně probírají peří a harmonizují. Ztráta jednoho papouška z páru znamená pro druhého velkou psychickou zátěž. Agapornisové mají velice dobrou paměť - nezapomínají. Fixují se na partnera, nebo člověka a prostředí. Mnozí chovatelé mazlíčků agapornisů se stěžují, že je jejich miláček kouše, nebo napadá jejich rodinné příslušníky. Vše plyne z výše uvedeného a je nutno pochopit, dřív než si papouška pořídíme, jaký vlastne je a proč.
Ač se pro nás mohou zdát "jejich pravidla" přísná, pro ně je to právě jen přirozenost k obraně svého prostředí, partnera, mláďat, krmení, proste jejich života a aby nebyl predátorem napaden, stává se jim právě často on sám. 
Upravovaný príspevok: bubka42, v: 05/07/2008 06:09
|
