Re:Zážitky s papúškami/nezabudnuteľné-veselé-smutné - 22/11/2007 14:35Taky se s vámi podělím o jeden příběh, už si ho moc přesně nepamatuji, takže některé detaily vynechám, ale tento příběh patří z části mezi ty smutné a z části šťastné příběhy. Však čtěte a posuďte sami.
V dnešní době chovám čtyři páry papoušků kakariki červenočelých, dříve asi tak před rokem tomu, tak ještě nebylo a teprve jsem se snažil sestavovat páry, ale měl jsem jeden pár, který se chystal na hnízdění. Bylo to jejich první hnízdění. Zeleného samce, kterého mám v chovu dodnes jsem zakoupil na malé burze v Kroměříži a skořicovou samičku, jsem si tam taky pořídil. Ptáky jsem choval v menší voliérce a ptáci se chystali zahnízdit. Bylo to jejich první hnízdění a tak jsem byl zvědavý. Samička snesla tuším, že 4, nebo 5 vajíček ze kterých se vylíhla 4 nádherná mláďátka. Jednoho dne, když jsem se vrátil z práce šel jsem okamžitě zkontrolovat ptáky, tak jako to dělám, vždycky, protože mě to hodně uklidňuje a prakticky v práci se celý den těším na to, až se dostanu domů za ptáky. Bohužel při vstupu do ptačince mě otrnulo. Našel jsem skořicovou samičku na dně voliéry. Ještě dýchala, ale už jen prakticky ležela na zemi. Samičku jsem uchopil do rukou a cítil jsem její slabý tlukot srdíčka. Netrvalo to dlouho asi půl minuty a srdíčko se úplně zastavilo. Bylo to pro mě velice šokující zjištění, ale bohužel city museli jít prozatím stranou. Okamžitě jsem vlezl do voliérky a ani jsem nedoufal, že mláďata budou živá, protože byli ještě neopeřeny a měli něco kolem 20 dnů života. Po nahlédnutí do budky jsem našel tři živá hodně prochladnutá mláďata a bohužel jedno bylo, už mrtvé. Protože jsem v té době měl určitou zkušenost s dokrmováním, tak jsem mláďata odebral a začal je ručně dokrmovat. Problém byl, že v té době jsem neměl inkubátor tudíž jsem mláďatům nedával moc velké šance na přežití. Zelený sameček od uhynulé samičky celou noc truchlil. Nikdy se mě to tolik nedotklo, jak ten den, když jsem v noci slyšel vydávat samečka zvláštní zvuky. Dokonce si zalezl do budky a tam dále vydával ty pro mě zvláštní zvuky. Na druhý den mi to nedalo a zkusil jsem dát k samečkovi žlutou samičku. Kupodivu ji přijal velice dobře a v brzké době se začali krmit a v následujících dnech zahnízdili a do dnes mi vyvádí nádherná mláďata. Dokonce jsem si nechal jednoho potomka do svého chovu. Mláďata i přes jejich malé šance se mi podařilo zachránit a dokrmil jsem je až do jejich samostatnosti.
Co z tohoto příběhu plyne? Že i když jsem přišel o samičku, která uhynula na selhání srdíčka, tak i přesto se mi podařilo zachránit 3 nádherná ptáčata, která se dodnes u nových majitelů těší zdraví. Je to zajímavé, když si uvědomíte, že bez vás by zcela určitě uhynuli.
Pokud se vám můj příběh, alespoň trošičku líbil, tak v brzké době můžu napsat další.
| | Anonymn prspevky s zakzan.
Zuzi
Uvate Expert Boarder
Prspevkov: 26
Karma: 1
Re:Zážitky s papúškami/nezabudnuteľné-veselé-smutné - 26/11/2007 07:39Loni kolem vánoc se agáčům u mamky vyklubaly tři malý agáčci, samice je málem zabila a tak jsem si je vzala a dokrmila. Když byli životaschopní, tak jsem je vrátila mamce. Jednoho dne (asi po roce) jsem k ní přišla na návštěvu a ona mi začala vyprávět : jak včera když přišla domů a šla se podívat na zahradu, tak byl Otýsek (jeden z mladých agáčků) na kleci... prý si vyhodil krmítko a hupsal venku...tak mu otevřela vrátka, nasypala zrní a čekala až půjde zpátky..ale nic pak se Otýsek vrátil. Ovšem ne dveřmi ale tou dírou od vyhozeného krmítka tak máma zavřela klec a šla domů...chvíli na to zvonek..soused – přišel se zeptat jestli náhodou ten papoušek co sedí na stromě u ní v zahradě není její ...Mamka se tedy šla podívat a kdo to nebyl – Otýsek a tak na něj volala soused se akčně hnal na strom, aby se malého výletníka pokusil chytit a Otýsek si tam vesele poskakoval a pohvizdoval ...Akce na chycení se nijak nedařila a tak máma to po chvíli vzdala a řekla mu, že ho tam nechá a ptáci ho sežerou ...otočila se a odešla..Otýsek, vyděšen osudem, neváhal, přiletěl a sedl si ji na rameno.. tak ho donesla až ke kleci a dala ho tam... Když mi příběh dovyprávěla, téměř jsem ji nevěřila a řekla jsem ji - mami dej tam nějaký drátky...něčím to zavaž jinak uletí, nevrátí se a umře...Ale ono nic...nic tam nedala.. Ten samý den o něco déle jsem šla ven na zahradu pro jablko..Byl se mnou i můj pes Gery. A tak si tak kráčím a najednou frrrrrnnnnnnk , něco kolem mě prolítlo, tak koukám a on to Otýsek …Tak jsem se ho snažila volat a nic.. použila jsem tedy mámino varování a tak mu říkám - oni tě ptáci sežerou....odcházela jsem a v tom tam Otýsek začal poletovat a málem vlétl psovi do huby. Pak přistál na keři a já k němu přišla, dala jsem k němu prst a on si na něj vlezl. Tak jsme šli ke kleci a já pako jsem se ho snažila chytit...ale chytala jsem ho tak jak jsem zvyklá chytat žaky, když je dávám do klece – hezky pomalu za záda na křídla.. a on ??? uletěl mi…. ...zase na strom...Zarmoucená nezdarem jsem šla za mámou ať si ho jde zavolat..tak přišla...snažily jsme se ho s té větve vyhnat...a nic...ani se nehnul, myslím, že kdyby měl pusu, tak jí má od ucha k uchu jak se nám řechtal. Tak ho pak mamka volala a opět nic.Opět se otočila a odcházela a Otýsek, (nejspíše si uvědomil svůj osud, který ho venku na stromě čeká) zase hup mamce na rameno, která jej úspěšně dala do klece a tentokrát to už i zajistila. konec.......
| | Anonymn prspevky s zakzan.
kika3103
Uvate Platinum Boarder
Prspevkov: 163
Karma: 3
Re:Zážitky s papúškami: nezabudnuteľné-veselé-smut - 15/12/2007 16:16 To čo sa dnes stalo Fifinke ma dosť prekvapilo ! Keď jej dávam senegálske prosko,pripínam jej ho na mreze stipcom na pradlo.Akurát dnes tam mala prosko,ale uz ho vyzrala a vytiahla zo štipca-štipec som tam ale nechala...nezdal sa mi nebezpečný Teraz bola pustena a Fifina vyvadzala na klietke a odmontovavala hracky andulkam-rpste ako vzdy obila kraviny,ked zrazu začala hrozen vrešťať a priletela na mňa...Pozerám na ňu že čo sa jej stalo a na labke mala štipec!!Okamžite som jej ho zložila.Chúďatko moje malé.Ale nevyzerá,že by ju nožička bolela...je OK ...Len ju to zrejme dosť prekvapilo...Ale som prekvapená , že hneď letela ku mne....Náhoda,alebo vedela , že jej pomôžem??
| | Anonymn prspevky s zakzan.
Lubik
Uvate Gold Boarder
Prspevkov: 46
Karma: 0
Re:Zážitky s papúškami: nezabudnuteľné-veselé-smut - 17/06/2008 13:03S útekmi mám aj ja skúsenosti Kedysi, ked sm byvala s rodicmi, sme chovali korelku. Bol to taky najdenec - babka ho chytila, ked sa krmil s jej sliepkami. Velmi rychlo sme sa do seba zalubili. Bol uplne uzasny. Ked som prichadzala domov, mamka hned vedela, ze uz som blizko, lebo len som vosla na nasu ulicu, uz na mna krical.Akoby citil, ze uz idem. No a tak sme si sem tam vysli aj do zahrady. Sedaval mi na ramene a vobec mu nevadilo, ze sme von. Az raz. Nieco ho vyplasilo, roztiahol kridla a davaaaj!Uz ho nebolo. Bola som z toho riadne vyplasena, ale ten maly expert si sadol na telegrafny stlp a pekne na mna volal: "Lubi, ahoj!" Skoro ma islo porazit. Nakoniec si ale stastlivo sadol na moju hlavu a sli sme domov. Stalo sa to potom este jeden krat, ale uz som sa tak nerozculovala. Pockala som, kym sa vyrozpraval a sli sme domov.
| | Anonymn prspevky s zakzan.
bubka42
Uvate Platinum Boarder
Prspevkov: 1126
Karma: 34
Re:Zážitky s papúškami: nezabudnuteľné-veselé-smut - 26/06/2008 19:37Příbeh...smutný a krásný zároveň. V roce 2006, 24. prosince se vylíhlo agapornům mláďe, jako sourozenec dalších tří. Rodiče jej však po 4 dnech zanedbané opatěry začali ignorovat a pohodili jako mrtvé. Protože se vylíhlo 24-tého na Adama a Evu, pojmenovala jsem jej Adámek a ujala se ho, pač v té době jiný pár nehnízdil a tak jsem neměla možnost jej podložit jiným rodičům. Tento příběh už zná dost lidí, jako i to, jak náročné je krmit tak malé mládě uměle, nejdřív každé dvě hodiny, samozřejmě i v noci, zahřívat jej alternativně bez inkubátoru atd... Z Adámka vyrostla nádherna samice Adam-ka. Byl to agapornis navždy poznačen lidskou péči, tudíž zavislý na mně bez poznání lásky rodičů svých. Pro mě Adamka byla a je milovanou a nezbytnou součástí mého chovu. Tak, jak jsem si nejdříve dělala starosti o její přežití, později jsem si kladla otázku, co s ní bude dál, v souvislosti s jeji partnerstvím. Bylo mi jasné, že nesmím podporovat její závislost na člověku a tak jsem ji později dávala mezi odrostlé sourozence a to i z dalších hnízd její rodičů. Dá se říct, že jsem na jednu stranu pochybyla, pač se Adamka "zamilovala" do, o hnízdo mladšího sourozence, samečka. Mláďata se hladila, tulila...., no já si myslela, že je fajn, že Adamka pozná lásku také svého druhu. Později mi však bylo jasné, že toto partnerství vhodné není a že musí být rozděleno, než bude pozdě. Adamku jsem tedy znova zase víc a víc měla u sebe, aby její vztah k příbuznému samci vychladl. Později jsem k ní dala samce jiného. Adamka jej nejdříve přijala, no později, když dospěla, rostla v ní agrese vůči samečkům. K samičkám byla shovívavější, dokonce s jednou, o které jsem si původně myslela, že je sameček, snesla svoji první snůšku. Pochopitelně druhá samice taktéž. "Páreček" samiček byl rozdělen, druhá samice dostala samce, a z tohoto páru později Adamka dostala smečka. Předcházelo tomu ale "seznamování" Adamky s jinými samci, byla však natolik agresivní, že jednoho škubala a jednoho i zabila. Poté nastal obrat, když ji byl představen sameček, zmiňovaného nově sestaveného páru. Ten se ji okamžite zalíbil a s ním snesla i svou další snůšku - poprvé se samečkem, poprvé tedy i po páření. V tu chvíli se stala agresivní vůči kolem jdoucích lidí a také vůči mě, při výměně krmení. Pokud byla venku, byla to znovu má Adamka, líbezná a hodná... ...a nyní se dostávám k zmiňovanému příběhu, kterého začátkem je právě snůška... Tři krásná vejce...a já si dělám starost, jak se Adamka o mladé postará, když sama lásku rodičů nezná, když bylo tak těžké, správně ji socializovat. Jedno vejce, z důvodu, že Adamka se samečkem na nich sedí jen v noci, ji jedno beru a podkládám k jinému právě zasedlému páru. Celou snůšku ji vzít nehodlám, pač chci, aby se projevila v páru co nejpřirozeněji. Její přirozeností však bylo jen sezení v noci a jen chvilkama přes den. Jakmile zaslechla i nejmenší pohyb u klece, byla venku a dlouze pobíhala kolem mříří klece jako zuřivý pitbul, nemluvě o tom, jaké lsti jsem musela vymýšlet, abych páru dala jídlo. Rukavice byla dost k ničemu, pač Adamka skákala a pořád i trefila holé místo. Zakousla se a nepustila. Musela jsem ji pokropit vodou, aby se spamatovala. Ještě bych se zmínila, že Adamka po sloučení se se samečkem, si chrání i jej, asi abych jí jej nahodou nevzala. Pár jsem nerušila, skutečně jsem se soustředila jen na výměnu jídla. Čištění klece jsem prováděla raději jen zřídka, pár však byl vypuštěn ven, jinak by to nebylo možné bez brnění. Samozřejmé byla Adamka venku sladká a byla to opět má milounká "slepička". Následná krmení jsem zkoušela podávat tak, že jsem dala do otvoru budky ubrousek, aby nemohla útočit, později jsem si našla docela šikovný způsob a některá krmítka nainstalovala zvenčí klece. Celkem rozumné, že? Ale také zbytečné, pár je vyhazoval ven a to i skrz zabezpečení výrobce těchto krmítek. Proběhla doba inkubace vajec.... Vejce kontroluji jen jednou, dvakrát... a to jen dotekem a ne pohledem, nejsou teplá a pár je víc a víc venku. Jsem smířená s tím, že mláďata nebudou, ale uspokojená tím, že pro Adamku dělám co mohu. Přizpůsobuji se, jak se jen dá. Koupila jsem vejce umělá v doměnce, že výměna za její bude dobrým řešením, aby ta svá nerozbila v budce, pač i to se stává. S výměnou však nějak otálím, musím přiznat, že se mně do toho nechce. Mám je už doma týden....stále se bojím pár rušit... Je večer, papoušci už dostali najíst. Sedím u pc a přemýšlím, co bych pro Adamku ještě mohla uďelat. Kontroluji adamčino vejce podložené druhému páru. Je plodné. Najednou si říkám, jdu Adamce vejce vyměnit, nebo odebrat, aneb jen zjistit, že i tak už zachladlá vejce jsou možná rozbita, pač se dnešní den v budce skoro vůbec nezdržuje. Jen montuje a zhazuje krmítka, jako ostatně i dny předcházející. Přemýšlím, jak malého "pitbula" obelhat a dostat se do budky. Mám plán: budku otevřu přes mříže a velikou lžící vejce vyjmu. Jdu na to. Adamka ze všech sil bojuje se lžící. Chci jivybrat ven z klece, ona ji však nechce opustit. Zkouším to různými způsoby, vyčítajíc si takový zásah. Adamka ven nechce, je zakouslá do lžíce, pokouším se obsah budky vyjmout rukou. "Píp"! Tento zvuk mnou otřásl. Říkám si, ne, to nemůže být odsud. "Píp"! Stojím a nevím, co dělat. Spamatuji se a jdu pro fotoaparát. Fotím makrem vnitřek budky ze všech uhlů. Na počítači zjišťuji, že v budce je jen jedno vejce ze dvou. Žádné mláďe. To už jsem ale patřičně znepokojena, zoufalá a pochybovačná o svém sluchovém vněmu. Mé pocity jsou natolik smíšené, že rozdělávám celou klec, nacož Adamka konečně vychází ven, mile mi usedá na rameno a líbá mě. Vybírám budku a hledám. Nic. Nic ani po prohledání dna klece. Vybírám zachladlé vejce, ve kterém je pochopitelně mrtvé mládě. Smutně si říkám, že tedy vyčistím aspoň klec. "Píp"! Tento zvuk mě přímo bodá a ja se ujišťuji v tom, že není z vedlejších budek, ale , že vychází z rozebrané klece. Adamka také zbystřuje svou pozornost. Sameček létá kolem. Vybírám nános rozkousaných papírků, rozházeného krmiva z krmítek, které Adamka tak ráda rozhazuje....a co nacházím.... Ten pohled je děsný. Mládě barvy ptačí mrtvolky, zatlačené studené. Beru jej do dlaně, nehýbá se. Pochopitelně, jak by mohlo, když je studené a ztuhlé. Dotýkám se jej a jsem už zcela zmatena, od kud tedy pípnutí pochází. Pochybuji, že z tohoto mrtvolného tělíčka, které nereaguje. Připadám si jak ve snu a nic nechápu. Mláďe mám pořád v dlani a je mi z něj smutno. Snažím se mu pootevřít miniaturní zobáček a určuji, že může mít nanejvíc tak den, což ale s předpokládaným datem líhnutí vůbec nekoresponduje. Dotekem a pootevřením zobáčku také zjišťuji, že mládě není tuhé až tak dlouho, pač se zobáček pootevřít dá. Vyčítám si, že jsem vše neučinila o pár hodin dříve, že bych možná nyní držela na dlani mláďe živé. Ale pak si zase představuji jak mláďe maminka zatlačila a vyhodila. Ale proč se pak mrtvolku rozhodla bránit ze všech sil? Bylo mi Adamky i mláďete líto, pač asi nevědela co s ním, že jej má nakrmit, což ale neudělal ani tatínek. Mláďeti ubyla i energie ze žloutkového váčku po pár hodinách a to tím rychleji, že bylo podchlazené. Ruce mám teplé, cítím chlad mláďete, sedím, nic nedělám, pozoruji papoušky, ani klec se mi nechce dodělat. Naposled se dotýkám dvoumilimetrového zobáčku a pootvírám jej. On se zavírá....ale co? On se znova mírně otevírá! Už nevěřím ani svému zraku, ale následné slabounké "píp" mě dostává rázem k činnosti. Nevěřím, ale konám automaticky. Nic kolem mě nezajíma, soustředím se na mláďe. Utíkám k vodovodu, ohřát si ruce horkou vodou, natož mláďe překládám z jedné do druhé. Střídavě si ohřívám a suším ruce. Mláďe pípá víc a víc. Už se nezabývám jeho barvou a tvarem, dělám co mohu. Musím mláďe nakrmit. Převařuji vodu, vše mám vlastně po ruce, pač dokrmuji mláďe jiného druhu. Kaši dělám jednou rukou a dávám do stříkačky. Poté natáhnu stříkačkou i kapku převařené teplé vody, aby se do volete nejdříve dostala voda z důvodu stuhlosti, a až poté kaše. Mláďe kaši přijímá neuvěřitelnou verví. Množství asi tak půlky hrášku je v něm, což je tak akorát napoprvé , aby se vole nepoškodilo, ale aby se mláďe neudusilo, případným výdejem přehnaného množství. Kdo by v tu chvíli namítl, že zachraňuji "jenom" mláďe malého papouška a ať se sklidním, by byl rázem mým nejvěčším nepřítelem. Mláďe se mrví a přemýšlím , co dál. Nechat si jej u sebe a zopakovat si příběh uměle dokrmované Adamky, která má problémy se socializací, to nechci. I když pokuď by šlo o záchranu života, udělala bych to zase. Hledám ale i jinou možnost. Podložit mláďe páru, který vejce má, ale mláďata ješte ne? Zabijí jej? Přijmou jej? Nakrmí? Ohřejí? Teď jsem stála mezi správným rozhodnutím a pocitem už moji odpovědnosti za život mláďete. Hnízdí mi i další pár, ale samice je také dosti agresivní, je to vlastně maminka Adamky, která se sice stará dobře, ale má slabé chvilky a v některých hnízděních mláďe zabije. Tak tam tedy jistě ne. Mám,nemám mláďe tedy dát dalšímu páru, který je příkladem starostlivosti, ale samozřejmě jen o svá mláďata. Nebo jej dál hřát sama? Ne, musím to risknout, aby nebyly další "adamkovské" povahy, i když jméno mláďe dostalo také Adam. Vkládám tedy Adama pod samici starostlivého páru. Je mi hrozně. Otázky, zda dělám dobře jsou přítomny. Tedy zda jsem udělala dobře, pač Adamek je již tam. V jámě lví, nebo v nové rodině? V té rodině, bude mít Adámek i vlastního sourozence, pokuď se vylíhne z podloženého plodného vejce, no a pokuď to i sám přežije. Mé myšlenky provází čištění klece, přítomnost poletujícího páru, který na zavolání přichází ke mně a já jej vracím do klece. Vše je, jak bylo, budku totiž ponechávám pro druhé hnízdění. Čas je pokročilý. Deset hodin večer, nechávám svítit světlo a pozoruji adoptivní pár. Sameček je najednou v dobře známé činnosti rychlého pojídaní vaječné směsi a zrnin. Vchází do budky a já slyším pípání. Krmí. On jej už přijal. Po hodine jdu vyfotit stav vnitřku budky, abych rušila co nejméně. Na fotografii vidím Adamka u ocasu samice. Hřeje ho tedy,nebo ne? Vybírám Adámka na kontrolu přece i rukama a zjišťuji nádhernou věc. Adámek už nemá mrtvolní barvu, hýbe se celý, je napapaný a teplý. Vkládám jej zpět a už se nemohu dočkat rána. Usínám. Zdají se mi různé horory. Budím se. Má první myšlenka - Adámek. Utíkám ke kleci s foťákem v ruce. S výsledkem běžím k počítačí, ale na displaji aparátu se mi něco nezdá. Počítač se zapína na můj vkus pomalu, vracím se k budce. Nahmatávám jakoby bezvládné, i když teplé tělíčko, samice mě mírně kouše a brání mláďe. Vybírám jej. Hýbe se, je růžové a krásné.... To, co se mňe nezdálo na displaji aparátu nebylo telíčko, ale zbytek červené granule, kterou si nanesl pár do budky při stavění hnízda. Na počítači si už jen zvětšuji obrázek Adámka, který vše přežil a ja k němu přišla ne za pět minut 12, ale rovnou v hodině dvanásté a pomohla mu žít....
a tak jsem si je vzala a dokrmila. Když byli životaschopní, tak jsem je vrátila mamce. Jednoho dne (asi po roce) jsem k ní přišla na návštěvu a ona mi začala vyprávět : jak včera když přišla domů a šla se podívat na zahradu, tak byl Otýsek (jeden z mladých agáčků) na kleci...
prý si vyhodil krmítko a hupsal venku...tak mu otevřela vrátka, nasypala zrní a čekala až půjde zpátky..ale nic pak se Otýsek vrátil.
Ovšem ne dveřmi ale tou dírou od vyhozeného krmítka tak máma zavřela klec a šla domů...chvíli na to zvonek..soused
– přišel se zeptat jestli náhodou ten papoušek co sedí na stromě u ní v zahradě není její
...Mamka se tedy šla podívat a kdo to nebyl – Otýsek a tak na něj volala soused se akčně hnal na strom, aby se malého výletníka pokusil chytit a Otýsek si tam vesele poskakoval a pohvizdoval
...Akce na chycení se nijak nedařila a tak máma to po chvíli vzdala a řekla mu, že ho tam nechá a ptáci ho sežerou
...otočila se a odešla..Otýsek, vyděšen osudem, neváhal, přiletěl a sedl si ji na rameno..
…Tak jsem se ho snažila volat a nic..
použila jsem tedy mámino varování a tak mu říkám - oni tě ptáci sežerou....odcházela jsem a v tom tam Otýsek začal poletovat a málem vlétl psovi do huby.
